First week in Glesga Uni

Mám za sebou první týden školy. Jupí, neztratila jsem se v ani jedné z nadrozměrných budov, už si umím objednat kafe, dokážu se dostat do univerzitní knihovny a  když ztratím kartu studenta, umím si pro ni dojít na studijní.

1. Prožila jsem si prostě první týden opravdového studenta. Nejvíc mě zatím ale překvapily ale dvě věci. Jak je tu pořád sluníčko… (Ne fakt, zmokla jsem za minulý týden jen jednou.)
2. Přednášky mě zatím neuvěřitelně baví (Ano, nejspíš to přejde, ale ráda se nechám unášet tou představou, že jsem konečně našla něco, co mě baví dělat a nevadí mi tomu věnovat čas.)

No a jak se tu zatím žije?

Přednášky jsou, jak už sem psala, fakt skvělé, užívám si je, zatím nenudí a baví mě na ně chodit. Naštěstí mám štěstí na přednášející a i přesto, že se často mění, tak zatím jsem všem rozuměla, některým proto, že jsou tu krátce a ještě se nestihly naučit podivnou glezgaijčtinu a jiní, protože chápou, že spousta jejich studentů jsou neskoti a že by jim jinak nerozuměli mimo pozdravu vůbec nic. (aye!)

Ve škole sice problém rozumět nemám, ale v obchodech je to horší. Všichni sice chápou, že jejich řeč nechápu, ale neumí s tím nic udělat. Navíc v obchodech nejde jen o řeč, ale i to o, že se stále ztrácím v záplavě drobných penízků, které svým tvarem a velikostí naprosto neodpovídají, takže se už těším až mi zde otevřou bankovní účet (banky tady to je na článek samo o sobě) a já se nebudu muset trápit s těmi nesmyslnými drobnými a budu jen s úlevou máchat kartou.

Mimo co nejrychlejší otevření účtu si přeji asi jen to, aby mi současný stav nadšení a objevování nového vydržel co nejdéle, protože jinak se tu ponuré měsíce plné sněhu a prázdné sluníčka nebudou dát vydržet :).

Freshers week

Freshers week je označení pro týden plný akcí připravovaných staršími studenty pro nás, lidi v prvním ročníku. A co jsem v tom svém freshers weeku, který bývá některými studenty považován za nejlepší týden celého studia, zažila já?

No, poté, co jsem musela asi 15 minut před odletem letadlo opustit, abych si ze svého odbaveného zavazadla vyndala pepřový sprej (haha, připadala jsem si trochu jako terorista), poté jela s taxikářem, kterému jsem za 20 minut konverzace rozuměla jen to, ať si své 4 roky studia užiju a pak se v půl dvanácté konečně s obrovskými zavazadly dostala na kolej, kde mě přivítal opilý španěl, který mi nadšeně sděloval, že neumí anglicky, jsem byla trochu vystrašená, co všechno mě ještě čeká.

Nakonec ale uplně zbytečně... :). Následující fotky jsou malým výběrem toho, co jsem v uplynulém týdnu zažila.
Nejvíc mě zatím překvapila asi celá nálada na uni - všichni se snaží, aby si člověk připadal, že zapadá a někam náleží a vedle samotného studia mi už nejméně na třech přednáškách bylo kladeno na srdce, abychom byli co nejvíc aktivní a abychom si vedle vědomostí odnesli i co nejvíce skills.

A ještě jako ochutnávku nálady na uni mám video - https://www.youtube.com/watch?v=QnznH27p0JA, z "slavnostního" uvítání na univerzitě první den freshers weeku. Haha, nedokážu si představit, že by se něco takového dělo u nás - slavnostní projevy (např. i rektora uni Edwarda Snowdena, který byl i online neuvěřitelně charismatický) prokládané skandováním 4 studentských "spolků". Stačí přetočit vlastně asi kamkoliv, například na 24:00).

Čas vydat se na Cestu

"I když o svých budoucích cílech nevěděl ještě zhola nic, přece jen velmi a často až znepokojivě jasně cítil, že se chystá jeho osud, že určitá ochranná doba nevinnosti a klidu je tatam a že v něm všechno čeká napjato a připraveno."


(Hesse, Narcis a Goldmund)

Tahle věta se mi minulé prázdniny při čtení Narcise a Goldmunda nějakým způsobem dostala pod kůži. Byla se mnou celý rok, vyvstávala, probouzela, procitala a připomínala, jak se cítím. Nejednou jsem si na ní vzpomněla. Nějakým zvláštním způsobem mě zasáhla ale už při prvním přečtení. V knize je použita úplně v jiném kontextu, ale to mi nezabránilo abych se na ní tak nějak upnula.

Poslední rok pro mě totiž byl jedním velkým očekáváním. Nebylo to ale o tom, že bych to chtěla mít za sebou, ale spíše jsem si tak nějak po lžičkách vychutnávala šílenství ohledně šatů, stužkováku, maturiťáku, poslednímu zvonění, neexistujícímu tablu, maturitě, maturitnímu večírku... Haha. Docela mě to i bavilo, ale přesně jak píše Hesse, všechno tak nějak čekalo napjato a připraveno a pro mě směřovalo do tohoto bodu.

Dnes je totiž pro mě posledním dnem mých osmi let na gymplu, života opečovávaného dítěte a zítra pro mě začíná další životní fáze. Hm, nejspíš z toho dělám moc velkou vědu. Nepochybně. Ale to neznamená, že by to celé pro mě bylo méně důležité. Nemůžu se dočkat, nebojím se. Teda bojím, bojím se zklamání. Ale doufám... moc, doufám, že to bude stejně tak krásné, jako to bylo doteď.

A proto vzniká i tento blog, jako možnost podělit se o to, co zažívám se svými drahými kamarády, kteří mi budou tak moc chybět! :)