středa 14. října 2015

My home country

Nemám sklony k tomu být na mou rodnou zemičku příliš pyšná, ale nikdy jsem asi nebyla ten typ neustále kritizující omezenost našeho národa závislého na pravidelném přísunu piva, fotbalu a televizi. O to překvapivější je, jakým způsobem mám teď tendenci na naši zemi vzpomínat a vměšovat slovní spojení jako "in my home country" nebo "in the Czech Republic" do každé druhé věty.

Nejde o to, že by mi to tak chybělo nebo se mi tak neuvěřitelně stýskalo. Asi spíš o to, že mě stále znova a znova fascinují všechny ty drobné detaily, které odlišují mentalitu lidí a zdejší normy a pravidla. Takže se teď stávám jednou z těch přehnaně kritických a zároveň sentimentálních lidí a hodnotím, zapadám do stereotypů, škatulkuju. Třeba se z téhle nemoci ještě dostanu, snad je to jen můj způsob vypořádáváním se s novou zemí.
 Pozitivní je, že nejsem jediná (haha, vidíte? už zase srovnávám). Mezi kamarády mám až překvapivě hodně internationals a my všichni neuvěřitelně často komentujeme a hodnotíme zdejší tradice a věci. Jako způsob recyklace - jeden kontejner na sklo a druhý na všechno ostatní tříděné, nemožnost koupit alkohol v obchodě po desáté (tuším) a nemožnost s ním venku večer vysedávat, potraviny, jídla, suroviny a znovu potraviny (divíme se ještě pořád každý den všemu co se týká jídla - ceny, balení, dostupnosti různých druhů atd.), nechápeme taky neuvěřitelně milé lidi (jak se dokáží na zákazníky usmívat celý den??), srovnáváme počasí, oblečení... A i přes všechno tohle, máme společné také to, jak jednoduché je pro nás se v tomhle skvělém městě cítit jako doma.

Žádné komentáře:

Okomentovat