Uplně na začátek: je zavádějící si myslet, že studovat jinde
než ve své domovské zemi je něčím zvláštní nebo výjimečné. Studium v zahraničí
není v ničem odlišné než studium kdekoliv jinde. Je to stejně únavné,
vyčerpávající, náročné, někdy nudné a ubíjející a zároveň stejně radostné,
povzbudivé, plné zábavy a kamarádů a hezkých chvilek. Ano, někdy je to těžší.
To hlavně v těch chvílích, kdy je člověk třeba nemocný a jediné, co by
potřeboval je čajíček od maminky. Nebo v těch chvílích, kdy už prostě
dojdou síly na všechno a to jediné, co bych ráda udělala, je sedla na autobus,
dojela domů a byla s rodinou vyvalená u televize.
V současné chvíli mě ale čeká to, co čeká každého
studenta kdekoliv jinde na světě. Psát eseje a učit se na zkoušky. Jednu
takovou zkoušku už mám za sebou a to z Businessu a Managementu. Byla to
tak šílená zkušenost, že jsem musela jít do nejbližšího supermarketu (který je
za rohem, teda asi 50 metrů od vchodu, prostě díky bohu za polohu našich
úžasných kolejí) koupit si pořádný comfort food do mikrovlnky a k tomu cider.
Jen tak jsem se totiž dokázala dostat přes otřesný zážitek. Nejen, že nám měsíc
před zkouškou asi třikrát opakovali jakým způsobem máme políčka zatrhávat (scio
style) a moodle tohoto předmětu byl neustále spamován různými informacemi
týkajícími se této velezkoušky (naštěstí jen 20% známky), ale to co nás čekalo
na místě naprosto předčilo mé „očekávání“.
Ne, že bych se
neučila, ale přeci jen – na přednášky jsem chodila a z učebnice šlo jen o
asi pět kapitol, takže jsem si je prošla, šla si do obchodu koupit černou
propisku (s jinou se tento test psát nedal :D) a vyrazila na zkoušku. Tam jsem
si připadala jako bych znovu psala cermatovskou maturitu nebo dělala brněnská
TSP. Přesně daný zasedací pořádek, zápisové archy, obrovské hodiny na
projektoru, dozor chodící mezi lavicemi v posluchárně a scannující
(doslova, nějakým pípátkem) naše karty. Uf. Už jen tohle prostředí pro mě, i
přesto, že nejsem tak těžko rozhoditelný člověk (dneska o mě má spoluchyňská
kamarádka shodou okolností Slovenka prohlásila, že jsem flegmatik, což mě sice
hrubě urazilo, ale v něčem má pravdu :D), bylo prostě moc. Za další - za hodinu jsme měli napsat test, který čítal odhadem
100 položek (true – false, multiple choice a matching questions) a jen na
přečtení některých otázek jsem potřebovala více než minutu. Nakonec ale čas
nebyl hlavní nepřítel. I přesto, že předmět není tak těžký, to co bylo v testu
bylo hlavně o různých definicích a jejich pochopení a užití, což by samo o sobě
nebylo tak strašné, kdyby nešlo o definice a pojmy nepotřebné, zbytečné a z většiny
takové ty, které byly v učebnici psány někde pěkně malým písmem pod čarou.
Dojmy z prvního testu sice pivo spravilo, o známku mi
zas tak nejde a projdu určitě, ale do pondělí mě čeká esej na docela strašné
téma (ale to už je spíš moje chyba, že jsem si ho z těch pěti zadání
vybrala). Navíc k tomu píšu esej do psychologie, která je zatím úžasná
(teda až na laborky, kde je samá statistika a excel a další nepříjemné
programy), ale esej je esej. Navíc ne v rodném jazyce a se spoustou
zvláštních kritérií. Takže se po mé krátké blogovací pauze, jdu zase ponořit do
psaní (čtěte koukání na seriály a jezení).
Wow, strašně dlouho jsem čekala, až napíšeš první zkušenost se zkouškami a je to tady. Nečekala, jsem, že to bude jednoduché, ale to prostředí, ve kterém jste zkoušku dělali mi přijde vážně moc. Držím palce a přeji pevné nervy! :) x
OdpovědětVymazat