Těžký život studentův

Uplně na začátek: je zavádějící si myslet, že studovat jinde než ve své domovské zemi je něčím zvláštní nebo výjimečné. Studium v zahraničí není v ničem odlišné než studium kdekoliv jinde. Je to stejně únavné, vyčerpávající, náročné, někdy nudné a ubíjející a zároveň stejně radostné, povzbudivé, plné zábavy a kamarádů a hezkých chvilek. Ano, někdy je to těžší. To hlavně v těch chvílích, kdy je člověk třeba nemocný a jediné, co by potřeboval je čajíček od maminky. Nebo v těch chvílích, kdy už prostě dojdou síly na všechno a to jediné, co bych ráda udělala, je sedla na autobus, dojela domů a byla s rodinou vyvalená u televize.

V současné chvíli mě ale čeká to, co čeká každého studenta kdekoliv jinde na světě. Psát eseje a učit se na zkoušky. Jednu takovou zkoušku už mám za sebou a to z Businessu a Managementu. Byla to tak šílená zkušenost, že jsem musela jít do nejbližšího supermarketu (který je za rohem, teda asi 50 metrů od vchodu, prostě díky bohu za polohu našich úžasných kolejí) koupit si pořádný comfort food do mikrovlnky a k tomu cider. Jen tak jsem se totiž dokázala dostat přes otřesný zážitek. Nejen, že nám měsíc před zkouškou asi třikrát opakovali jakým způsobem máme políčka zatrhávat (scio style) a moodle tohoto předmětu byl neustále spamován různými informacemi týkajícími se této velezkoušky (naštěstí jen 20% známky), ale to co nás čekalo na místě naprosto předčilo mé „očekávání“.

 Ne, že bych se neučila, ale přeci jen – na přednášky jsem chodila a z učebnice šlo jen o asi pět kapitol, takže jsem si je prošla, šla si do obchodu koupit černou propisku (s jinou se tento test psát nedal :D) a vyrazila na zkoušku. Tam jsem si připadala jako bych znovu psala cermatovskou maturitu nebo dělala brněnská TSP. Přesně daný zasedací pořádek, zápisové archy, obrovské hodiny na projektoru, dozor chodící mezi lavicemi v posluchárně a scannující (doslova, nějakým pípátkem) naše karty. Uf. Už jen tohle prostředí pro mě, i přesto, že nejsem tak těžko rozhoditelný člověk (dneska o mě má spoluchyňská kamarádka shodou okolností Slovenka prohlásila, že jsem flegmatik, což mě sice hrubě urazilo, ale v něčem má pravdu :D), bylo prostě moc. Za další -  za hodinu jsme měli napsat test, který čítal odhadem 100 položek (true – false, multiple choice a matching questions) a jen na přečtení některých otázek jsem potřebovala více než minutu. Nakonec ale čas nebyl hlavní nepřítel. I přesto, že předmět není tak těžký, to co bylo v testu bylo hlavně o různých definicích a jejich pochopení a užití, což by samo o sobě nebylo tak strašné, kdyby nešlo o definice a pojmy nepotřebné, zbytečné a z většiny takové ty, které byly v učebnici psány někde pěkně malým písmem pod čarou.

Dojmy z prvního testu sice pivo spravilo, o známku mi zas tak nejde a projdu určitě, ale do pondělí mě čeká esej na docela strašné téma (ale to už je spíš moje chyba, že jsem si ho z těch pěti zadání vybrala). Navíc k tomu píšu esej do psychologie, která je zatím úžasná (teda až na laborky, kde je samá statistika a excel a další nepříjemné programy), ale esej je esej. Navíc ne v rodném jazyce a se spoustou zvláštních kritérií. Takže se po mé krátké blogovací pauze, jdu zase ponořit do psaní (čtěte koukání na seriály a jezení).